Slzy už v tváři dořinuly,
úsměvu vzkveť v ní červánek;
neb ten, jenž se jí v náruč tulí,
je sama zář a krásy vděk.
Kde byla rána, nach je skvoucí,
kde trn byl, aureola je,
a bok je jako výheň žhoucí,
co tělo květ je lilie.
Ret opět usmívá se sladce,
řeč jeho jak je líbezná;
ó jak je „Dolorose – matce“,
teď jak se cítí „Vítězná“!
Jak bezpečna je po bolesti
mateřská její naděje,
tak cítit, všecko její štěstí
že navždy nesmrtelné je!
A srdce její, zvyklé vzlykat,
když v Synu ztrácelo už vše,
ach, v jaké asi „Magnifikat“
zplesalo v loktech Ježíše!