Skloněnou hlavu, ve slzách zraky
přicházím k Tobě, Matičko, dnes;
utichnul v ňadru písní Tvých ples,
klíčí tam žalů, kde jest jen jaký.
I snů mých nebe pokryly mraky,
žárem květ touhy uvadlý kles,
útěchy anděl k nebi se vznes’;
opustil zem – mne opustil taky.
Teď nitro mé jest pusté a chladné,
v květný jak luh když pod jeseň vpadne...
Matko! Ty moře hořkosti, běd,
na bránu Tvého soucitu tluku –
na větvích svit vzplál, či to svou ruku
útěchy anděl nade mnou zved?