V zdi šedém výklenku a v stínu stromů
pol skryta pláštěm listů plané révy;
vždy obraz Její sladký se mi zjeví,
když ráno snící hledím z okna domu.
Svit slunce ještě spí i zlatá Zora
i ptáci hlavu pod křídlem na kmeni,
jen rosa kane tiše po lupení
na Její skráň jak bílé hvězdy shora.
Své oči květy otevrou v té chvíli,
dým kadidla, jich vůně vstoupá vzduchem;
tu z dálky zašumí to křídel ruchem –
Jí k nohoum sednou holoubkové bílí.
Vždy přicházejí každičkého jitra,
jich vrkot známý jest mi něžný, snivý;
ó snové, holoubkové dovádiví,
kam ulétli jste v touze z mého nitra!