Tklivě zněly moje struny kdysi,
národa stesk mého jimi táh’;
do zpěvů mých vzdor se mužný mísí:
zlom ta pouta, lide, na rukách!
Vítězné mé zněly hymny v den mu slávy,
nadšeně jsem ve své struny bil;
koruna když zaplála mu s hlavy,
pýchou jsem své zpěvy opojil.
A teď? vykoupena krví synů,
nemužně se Vlast má potácí;
naše sny jsou jak vsi Potěmkinů,
právo za právem se utrácí.
Všecky struny strhal jsem už v hněvu,
starých buditelů potomek;
na jedinou hraji k svému zpěvu,
škaredou mou písní skřípí vztek!