Jak pták své hnízdo, matky náruč dítě,
jak květ svůj důlek, hvězdy nebes lem,
má vykoupená země, miluji tě
s tím věčně dětským, naivním zápalem.
Rád zadívám se v modrou tvoji dáli,
kde hory rostou kruhem nad hory,
jak by tě naše ruce objímaly,
k nepřátel útokům tvé vzdorné závory.
Ty požehnané lány, dumné lesy
a v žárech slunce nádhera tvých řek;
a bílé vísky, sety v zahrad směsi,
se zlatým kolovratem pohádek!
A pyšná města s jejich věčným ruchem,
jenž vlaje nad nimi jak korouhev,
jak heslo „vpřed“ jej zachycujem sluchem
a mužnou touhou pění naši krev!
Můj národ! jak až zalykám se v pýše,
má země svobodná! jak niva zmladlá jest;
rukama, srdcem vzneseme tě výše,
nad všecky výš až pod korunu hvězd.
Ty vyvolená! jediná má z všeho!
jsem nic, však mízou tvou já rostu, dám i květ;
ty rekem učiníš i syna mdlého,
když láskou pro tebe zná zahořet. – –
Jak pták své hnízdo, matky náruč dítě,
jak květ svůj důlek, hvězdy nebes lem,
má vykoupená země, miluji tě
s tím věčně dětským, naivním zápalem!