Čím, má duše, čím jsi chorá! – –
Není nad ní ubožejšího tvora:
S výsostí neznámých klesla
do bahna lidství; přece se vznesla
nad močál, hladinu
jako květ leknínu;
vznesla se a do světla
celičká rozkvetla;
jak vodní lilije
bílá je!
Však vedrem znáhla
všecka teď na slunci zprahla,
celá se kloní,
mšic rojí se po ní,
mšic žravých, myšlenek nectných
a žádostí,
kterých se nemůže, nezhostí,
ať jen se zmítá třtinou
močálu nad hlubinou,
nikdo jí na pomoc
den a noc!
Nepřijde-li na ty
příval Tvé milosti, Duchu svatý,
prská, jež by je smetla?!
snad by zas sladce kvetla,
zářící jako dřív
milosti Tvojí div:
vůní by všecko opojila,
Boha by přemohla její síla,
Boha i nebe i svět
bílý květ.
Snad by pak ruka zbodaná,
krásně krvavě zkropená,
od kříže se odpoutala,
ji utrhla, měkce vzala,
s láskou, hořící v oku,
do krvavého svého boku
by ji vetkla před celým světem,
by se ozdobila jejím květem,
až se vrátí, země host,
pro věčnost!