Má bílá růže ve monstrancí váse!
na břehu našem andělé zde střeží
tvou krásu čistou, žárliví tví kněží
tvé vůni staví zpovědnic svých hráze.
A přec se řine přes úhory sráze
těch duší mdlých, jež kdysi byly svěží;
tam rosa její purpurová leží,
tam v hloub se vssává ve bohaté vláze.
Má bílá růže, jak se tebe zřeknout!
ó chtěl bych v srdce hluboko tě vetknout
a do svých pustých sadů tebe vštípit;
krev vůně tvé pak duší žhavě vypit
a ranami, jež počínají hnisat,
tvé síly divotvorné lačně vyssát!