Čarovné hudby, odkud zníte mi sladce a vábně, ze sfer nad zemí?!
Vábně a sladce, z dětství vzpomínek jako by pramen živý v duši tek’,
jako by s oblak příval světla dštil, že jsem se v dálky všechen roztoužil.
Srdce mé celé jako v plameni, oči mé vlhnou v rajském vidění.
Ó zpět, ó zpátky, život jinak žít, dětství pel s duše nikdy nesetřít!
Ve hloubi zraků zář mít naivnosti, v hloubi zas srdce zápal zbožnosti.
Umět se stulit Bohu do klína, jak v loktech matky dítě usíná.
Ať letí život kolem zběsile, nestárnout duší, srdce nikdy mdlé!
Zahořet vroucně v každý ideál, stavět své cíle v skvoucí nebes dál!
Cítit se sbratřen se vším, co tu je, se vším, co v lásce s Bohem slučuje.
Přírody oddech, květů sladký div, potoka zurkot naivní v stínu jív.
Skřivánků zvonky, laní něhy zjev, šepoty listův, tepot mízy z dřev.
V zázrak se žití celý ponořit, zdiveně hledat, za vším, kdo tu skryt!
Tušit jej dětsky, ve mžik chopit jej, s jiskřícím zrakem zajmout nejvroucněj’.
Tušit jej v štěstí blaho tajemné, oddaně ve zlu jak jde podle mne.
U hlav mi sedne v loži bolestném, horečné oči vlaží tichým snem.
Zázračné kraje kouzlí v oblaky, rozjasní zoří smrti soumraky.
Červánkem vystře hrobu temnosti, blaženě projít tudy k věčnosti.
Pak tváří v tvář!... Sen přede zlatou nit. – Čarovné hudby, neustaňte znít!
Cookies on Poetry Cove