Kam hne se, všude za ním pílí,
zrak jejich hladem touhy žhne;
jak prapor vlá šat jeho bílý,
jak v jitra šeření svit dne.
Jdou za ním, za pastýřem ovce,
hlas lahodný je vábí, zve;
kořistí chtí být svého lovce,
na dlani nesou srdce své.
Ať tělo mdloba cestou chválí
a noha klopýtá a mdlí,
dá láska nové síle vzpláti
a nejistý krok okřídlí!
Zrak Mistrův dojat vzhlédá na ně
a sotva potlačí svůj vzlyk;
dá hynoucím jim svrchovaně,
neb svatý je ten okamžik!
A chlebem nasycuje tělo,
však duši za chléb co dát jen?
a srdce se mu rozhořelo
v ten sladký večeřadla sen!