Teď, Pane, přijď, ó sladký hosti! vše již jsem vymýtil, co děsilo Tě v minulosti, vše v lítosti jsem smyl;
jsem připraven – ó přijď, můj hosti! Ty chvíle mého osamění, když’s v dálce prodléval, to marné všecko opojení,
ten žití karneval, ty chvíle mého osamění. Ret řeřavěl a srdce žhnulo všech vášní požárem,
mé nitro v hloubi vypráhnulo, jak žhavým sluncem zem, ret řeřavěl a slunce žhnulo. Z mých snů se nebe vytratilo
s tím dětství tajemstvím, mně o jiném se ráji snilo, já zhrd’ Tvým královstvím, z mých snů se nebe vytratilo.
Ty plameny, jež opájely mé srdce v bouřích orgií, a vůně, jež je sešílely, ty nebyly z Tvých lilií,
ty plameny, jež opájely. Však setba naše nevzcházela, žně naše nikdy nezrály; a sklonila se hrdá čela,
a touhy naše plakaly, že setba naše nevzcházela. Jak poušť leh’ život do obzorů, kde zoufalství jen kroužil let;
mdlý cestou, lítost ve svém zoru, já navrátil se k Tobě zpět, když poušť leh’ život do obzorů. Nah blížil jsem se k Tvému stanu,
cár byl můj sněhobílý šat; však Ty jsi viděl žár, jak planu Tě z celé duše milovat, když blížil jsem se k Tvému stanu.
Tys anděly slal v bílé říze a lázní svatou obmyl’s mne; mě oděl’s v roucho rajské příze, než vejdu v síně hostinné,
Tys anděly slal v bílé říze. Teď čekám Tebe, sladký hosti, ó nechtěj ještě zdráhat se; ó přijdi ve vší velebnosti,
ať umru v hrůzy úžase, však u Tvých nohou, sladký hosti!
Cookies on Poetry Cove