Svatvečer vánoc blouznivý
svou poesii přede;
dnes svatý žebrák z Assisi
s svou duší hovor vede:
„Věru, zlý pych to od tebe,
čeho’s ty žádostiva;
v prach skloň se k zemi pokorně,
ať slza kajíc splývá.
Ó považ, k tobě snést se má
tvůj Ježíš, sladké děcko?
po kterém vzdycháš noc i den,
tvůj milý Bůh, tvé všecko?
Je těžko jemu pro pláč tvůj,
tvá žádost děsí smělá;
ó dočkej, smutná, okamžik
až bílá vyjdeš z těla.
Vím, chtěla bys být jeslemi,
jej pokolébat chvilku,
svou náruč jemně podestřít,
dát lokte za postýlku.
Ach, tebe vzíti na lokte –
nad rozkoš archandělů!
své srdce vroucně přitisknout
k svatému tvému tělu.
Ó Pane, teď se matou mi
juž na rtech všecka slova;
přijď! – sám juž hořím po tobě –
do bytu žebrákova.
Mě žádost pyšná schvátila,
juž není vyproštění,
za věčnou muku stojí přec,
tě mít jen okamžení.
Mé ruce láskou třesou se
a výš se rozestřely!“
tak svatý žebrák z Assisi
děl, prostřed stoje celly.
A náhle s nebe hvězdy vše
sem vtryskly v chudou síni,
bílými jejich paprsky
se mihli cherubíni.
Na vzpiatá světce ramena
se Jesulátko sklání:
a svatý žebrák nejsladší
pěl chvály do svítání...
Hoj, doba divů mystických
snad nikdy nepomijí;
zas vánoc božský svatvečer
svou přede poesii.
V ní touha roste blouznivá,
a srdce bije prudce:
ó Bože velkých zázraků!
A vztáh’ jsem k nebi ruce...