Z bran edenu, kdy člověk smuten kráčel,
proud slzí hořkých tvář mu tesknou smáčel,
ty, dítě Božské, ve soucitu za ním
vždy kráčela jsi s tichým usmíváním;
kdy pot mu čelo smýval zkrvavený,
ty stíralas jej měkkou dlaní ženy;
kdy v klínu jejím umdlen odpočíval,
tvůj sladký sen mu v truchlou duši splýval;
tys tkala jej a v úsměv jeho děcka
jsi vtělila zas kouzla ráje všecka.
Ó družko věrná! Vždy nám stojíš k boku,
žal tišíš v srdci, slzí perlu v oku,
vzdech každý, který ňadrem bouřně zmítá,
mře před tebou, tys září, která svítá
nám za hrob ještě nekonečnou šeří –
tvůj hymnus vítězný i věčnosť měří!