Hle, míza, která v holi Mojžišově tlela,
v tvé dřevce zázračná teď divem sjela,
ó Longine, bij v ňader z alabastru skálu,
bok pravý puká granátové jabko, viz,
svých jader sype drahokamy králů
ten nápoj zachyťte do srdcí svojich mis!
Tys roztrh’ bílou oponu od shora dolů,
jež dělila juž věky nás a Boha spolu,
kde v srdce zlaté arše nám se dálil;
trůn jeho vynes’ nyní mezi nás
proud rubínový, jenž se prudce valil
a objal svět jak červánkový žhavý pás.
Tys v zámek nebes udeřil a rozskočil se rázem,
déšť rudých jisker jako hvězd se sypal na zem;
svět jeden požár jest a po srdcích se vzpíná
a plíseň hříchu, kterou věky mohly snést
na srdce lidská, a jeho velká vina
se tráví v něm – to plamenný je křest.
Tvé dřevce smáčeno tou krvavou je vláhou,
v zem kořen zapouští a korunou svou blahou
se v nebe zvedá, větev každá příslí,
jak Jakob viděl okem snu se dívaje;
mdlý žitím po něm vstoupám žhavou myslí
vždy výš a výš, v zem vykoupenou zíraje.