Ač nezřím Tebe, tuším blízko Tě, blíž,
čís ruce bílé, mateřsky měkké,
s mé duše zvedají tíž,
jí připínají stříbrná křídla
a vábí ji výš,
a odkrývají tajemná zřídla,
v nichž Ty jak zázrakem zrcadlíš.
Je tolik záře všude, sváteční klid
a všecko nitro prostřeno bíle,
kdos měl by v triumfu vjít,
vše v sladkém čeká strnutí dlouze,
až začne roh znít,
a jazyk mé se rozváže touze,
jež chce Tě jásotem pozdravit.
Vše přešlo již, co život stínilo mrak,
mé duše blankyt azurem plane,
vše zapomenuto tak,
má bolest, smutek, nenávist všecka,
a čist je můj zrak
jak právě narozeného děcka,
a k Tobě zvedá se nad oblak.
Dech vůně vzácné vane s neznámých niv
a prosycuje balsámem duši,
kdos jiný ve mně je živ,
Ty sám tak liliový a skvělý
a činíš ten div,
že rozkoš je mi, život svůj celý
tak milovat Tě, jak nikdy dřív!