Na prahu otcovském zas klečím,
navrácen marnotratný syn,
Tvým kletbám jak rád dobrořečím,
jsou nerovny tak hrůze vin.
Vím, hněv Tvůj v lásku ztaje,
když spatříš syna u Svých kolenou,
jak osten viny slzou prodíraje
hloub, budí lítost plamennou.
Z Svých smilování nevyvážné studny
dáš řeřavým rtům vroucně pít,
prut milosti dáš ruce, by krok bludný
Tvou sladkou cestu moh’ zas vynajít.
Můj hlas se třese, sesláb’ pro Tvé jméno
jak pro slunce zrak v kobce žalářní,
jest „Kyrie eleison“ vysloveno,
z mé duše však už nikdy nevyzní.