Nadešla jeho hodina,
květ sladký opadává
a srdce už jen vzpomíná,
a v dlaň mdlá klesá hlava.
Jak rád bys na mžik zadržel,
co nelze zadržeti;
těch hodin krásných je ti žel,
jež čas ryl do paměti.
Už jsou jen jako vábným snem,
jenž srdce tvoje mámí;
opadlý květ, jenž pokryl zem,
tvou duši vzpomínkami.
Zas přijde máj, vím, po roce,
zas srdce rozechvěje;
však tys jak vlna v potoce
a život tvůj – ó kde je!
Kéž zastihne mne věčný máj,
jenž nevadnoucí září,
kde uzřím vytoužený kraj
i s Marií v tvář tváří!