„Amen!“ poslední zvuk zapad’
jak ten kámen hrobový;
dlouho nemůžeš to chápat:
skutečnost? sen? kdo ví?
Jenom odlesk na všem kolem
jak by zůstal měsíčný;
stesk, jenž není přece bolem,
touhou snad! tvou duší zní!
Po čems jako po nebeském,
co ti nemůže dát svět;
zdá se, že tím umřeš steskem,
nedojdeš-li toho hned!
Tak to bylo blízko tebe,
skoro ruky na dosah;
snad se otevřelo nebe,
jako bývá při bouřkách!
Jako slepec hmatáš před se,
v tmách jen jedné Hvězdy svit;
na tom paprsku lze přece
bezpečně se zachytit!...