Jen tak je život krásný
a předchuť věčnosti,
když proměníš jej na sny,
zkvetou i bolesti!
Jak pel se na něm sází
z touhy a myšlenek
a vtržen do extasí,
zná jenom nebe vděk.
Svět za ním jak stín leží,
cest jeho neztemní,
a doléhá sem stěží
ruch jeho pozemní.
Hrozí-li nebezpečí,
má věž svou ze sloni
a náruč matky měkčí,
plášť, jenž jej zacloní.
V poslední okamžení
vítězné jméno zná,
jež stokrát tkal v své snění:
Maria, Maria!