Tvůj měsíc rozkvetl, ó nebes Paní,
tvůj, nejkrásnější mezi měsíci,
a srdce cítí jeho sladké vlání
a pohne se i nemilující!
Tvá něha rozlévá se jako vláha
přes úhor, i kde holý suchopár,
a lásky pohnutí vzdor každý zmáhá,
neb ty jsi nejkrásnější jaro jar!
A cítíme: jsme přec jen tvými dětmi,
ať život jak chce by nás zpráh;
ať bolest jak chce naše dni tu setmí,
my tebou okříváme jako v snách!
I srdce, které životu jen klne,
se vzpomínkou tvou v hloubi zachvěje;
a hořkosti jež bylo dosud plné,
se rozjasňuje září naděje.
Je možno zapomenout na tvém klínu,
čím život naše srdce zprobodal;
jak by se člověk vracel v domovinu,
a jak by matky hlas naň zavolal!