U dveří chrámových kříž věkem starý,
vždy před ním v myšlénkách stát zůstanu;
znát sotva na něm Krista těla tvary
ve stínu nad ním klonících se kaštanů.
Juž květou! sladké víno svojí vůně
z těch květných hroznů lijí potichu
na rány Krista, jimiž tělo stůně,
jak Samaritán balsám z kalichu.
A lístky květů, které větřík schvátí,
se dolů po skráni Mu snášejí,
jak stíraly by s čela krev, se zdá ti,
a padnou k zemi s rudou krůpějí.