Z tisíce ran, z milionů
prýští a prýští,
naplnila koryto Evropy;
v sinalé jich tříšti
s sebou unáší těl údy,
hlavy oslizlé, ó všudy, všudy,
k věčnému kams’ přístavišti.
Zachvacuje kol vše rody,
obce i města,
vylidňuje kraj i země,
poušť jest její cesta;
jak prut rozžhavený k muce
ohnivě plá v Čísi ruce,
národy jež švihá, trestá.
Majáky z vln trčí chrámy
zespustošené,
okna jich jak slepé oči,
věže vyloupené,
vyřezaný jazyk z chřtánu;
není, kdo by dobrořečil Pánu,
lhostejně se nebe klene.
Zřeřavěla rudá řeka,
ó slyš, jak ječí,
dychtivá a nenasytná
ústa rostou větší,
vyplivují trupy siné;
a svět naslouchá: kdo klne?!
nebe? zem? kdo zazlořečí?!
Vlny divoce se plaví,
nové a nové;
nanesou už trupů siných,
co v nich víříc plove,
koruny jsou, trůny ve vln valu – –
nebo smrtelné jsou rody králů,
ale nesmrtelní národové.*)