Žhne slunce, uhlí řeřavé,
a rány do horečky nití,
jež zřít je, ohně krvavé,
na těle Kristově se rdíti.
A divé roje lačných much,
ta muka hrozná ještě množí,
a zmírající Kristus Bůh
svou, neví, skráň kam tiše složí.
Své oči k nebi pozvedá,
zda Otec ruku svoji vznáší,
a roj, jenž v rány usedá,
zda vlídně s něho nezaplaší.
Hle, v utrpení nejvyšším
se pavouk malý spouští k němu,
skráň s trním opřeď přástvem svým
i ruce, nohy a bok jemu.
A Kristus k broučku vlídně zřel,
jak na rány mu přede niti:
„Ó na věky bys pamět měl,
má na tobě se kříž můj skvíti.“