Měsíčná noc! stříbrem hoří,
kouzlem všecko proměňuje;
kam se pohled snivě noří,
dálky modré prohlubuje.
Tak v té šíři sám tu stanu,
jako starý kříž ten v poli,
nakloněný v jednu stranu:
Sladký Bůh, má spása to-li?...
Obraz kříže padl k zemi,
rozepjal své ruce šírem;
nekonečně rostl němý,
zboden hřeby nad vesmírem.
Tak tě vídám ve svém snění,
Kriste, tužby mojí cíli!
tebou když plám v roztoužení,
tebou když mé srdce šílí.
Proč dne jasnost kouzlo ruší,
směstná Velkost v dřeva skratky,
v žhavou bolest pro mou duši,
jež tě Velikým chce – Kriste sladký!