Má kathedrála krásná, kam jsem vcházel
v těch dobách prvních dětsky naivních chvil!
Cit sladkých vzrušení vždy doprovázel
mou duši, o nichž cizinec jsem snil.
Tam s tabernaklu mezi archanděly
mi Kristus vlídně ukazoval dlaň,
v ní rány úzké bledě krvavěly:
Ta těžká viny vyplacená daň!
Na ňadrech srdce z hloubi vynořené:
když vyprázdnili drahé krve tíž,
Jen kraje od ní ještě zapálené –
vnitř purpurová její božská skrýš.
Zde duch můj v extasích se žhavých trávil,
se zapaloval v lásky tušení,
své mety ku věčnosti rozestavil,
kam Eliáš hnal žhavé spřežení.
Teď vyhasly mé žáry v polích jiných
a v srdci místa černě spálená;
už nenajdeš míst oněch pohostinných
a kathedrála dětství ztracena.
Jen Kristus její v chvíli nejžalnější
v mou duši sestupuje po čase,
má rány svoje větší, krvavější
a jako slzy svítí po řase.