Hlas Vinařův ó slyš, jenž zve
tě na vinici svoji,
ať ráno je, či poledne,
ty, na trhu kdo stojí.
Zve vlídně i ty na večer,
kdo promeškali dobu;
však přišli posléz přec, ač šer
tmí zvolna kraj, stín hrobu.
Ať pracují jen hodinu,
však slzami a krví;
zrak prozářený touhou snu,
ať poslední, ne prví!
Jdou pokorní pak pro mzdu svou,
strou ostýchavě dlaně;
hlas hovoří tich, když je zvou:
Buď milostiv, ó Pane!
A s láskou, která srdce jme,
je Vinař k prvním staví:
neb všichni děti Boží jsme,
dědici jeho slávy!