V dál věčna položili jsme Království svoje,
nad život všední zdvihli jsme jeho brány;
jak strážce před ním rozžhneme večer hvězd lampy
a ve dne slunce žhavý jsme zámek dali.
Je ukryli jsme, aby je netřísnil blátem
dav synů světa, zpilých těl rozkošemi,
jichž oči vášní opuchly, srdce jich zprahla
jak v pouštích žhavých cisterny vysušené.
Tam v chvíli ticha extasí vcházíme vroucně,
v sepjetí rukou v křídel jak rozprostření,
a v zaznívání andělských hymen, jak lotos
na vodách, duše kalich svůj otvírají.
A mysterií jeho ty nejsladší květy
jsme přesadili pod nebe svoje chladné,
je zakryli jsme chudičkou způsobou hmoty,
by roznítily v požáry naše touhy.
Jak manna vzešly zázrakem na poušti naší
a jako řeka vytryskly z boku skály;
slast opojení, slavnost nasycování
a štěpování duší jak stromů Věčna.
Je malicherná krása všech tělesných věcí,
když jsme se znáti učili její prazdroj;
nám smysly navždy osleply z jejího lesku
jak žárem slunce oči, jež na ně zřely.
A do nás ponořila se vidění krásná,
jak město bájné na břehu řeky večer;
tam chodí duše po břehu vztahujíc ruce,
v žíravé touze čekajíc Naplnění.