Do stínu olší zabloudil jsem maně –
zář slunce věnčila juž horám čela –
a naslouchal jsem v tichu, jak se chvěla
ve proudu vlna, větev u mé skráně.
„Co dáte Královně?“ dech’ vítr z pláně;
„krůpějí duhy“ vlna zašuměla,
„poupata vonná, jež mi vypučela,“
v olších to chvělo, „vůni svou,“ dí stráně.
Na horách záře: „Dám vše svoje zlato,“
„hebounký závoj stkáme,“ mlhy na to,
„nejsladší písně,“ slavík tluče v křoví;
„svůj růměn,“ rdí se paprsk purpurový;
v myšlenkách stojím – bázní jat se třesu:
„Přijmeš je, Matičko? srdce své Ti nesu!“