Jest země kalich teď, zkad vůně svěží
k azuru vstoupá výš nad vlny lesů
na křídle skřivana, jenž v něžném plesu
se v kruhu vznáší nad hradem a věží.
Na vodách bílý závoj mlhy leží
a rosné perly v tmavých lístkách vřesu,
jenž zachytil se skalním na útesu,
se stříbrem skvějí, jako když se sněží.
Hle, stromy v květu, větve – rubín vzňatý
a v mechu mušky spí jak paprsk zlatý.
Jest první máj, zas v zpomínkách se chvěji,
zas nitrem zašlé zvuky tklivě znějí –
zas země květ svůj na oltář Ti dává,
zas ret můj šeptá: „Maria! buď zdráva!“