Ó Královno, s korunou dvanáctera hvězd!
Máj, hle, to jedno z královských Tvých gest.
Tys dlaně vztáhla, paprsky s nich tekou
jak slunce potoky a květů vlnou měkkou
vše objaly: strom i keř, luh i skály,
vod okovy se v žáru jejich vzňaly,
hlas vlnám daly stříbrný, v nich zpívá
jak zvonků loretánských píseň tklivá.
Tys hnula lilje žezlem a země líha
sta tisíc kalichů Ti v obět zdvihá,
kde krví obětní se stává čarem
ros krůpěj, zkad, jak nad Abele darem,
výš vůně vstoupá lehce do azuru.
I duše mojí prolomily kůru;
je srdce bílý květ, jak kalich otvírá se
a pylem vyzlacený hoří v jase,
v něm klokotá krev, v krůpěje se tříští
jak na oltáře svatém obětišti.
Chce každá krůpěj rudou růží býti
a věncem podnoží Tvé obevíti,
co pohled každý hoří lásky palem
se hvězdou zachytit Ti roucha na lem.
Mé ruce spiaté jak by tkaly spolu
modliteb třásně na liljovou štolu.
A z očí hlubin vážím perly jasné zvlášť,
Tvůj vykrumplovat blankytový plášť,
kam, Milostná, Ty schráníš do věčnosti,
co z dětí Tvojich nejslabších je slábo tak,
že nesneslo by v žáru spravednosti
jak slunce čistý Syna Tvého božský zrak.