Má duše v Bohu kotví,
jak v hloubi moře loď,
má cesta zářící je
a Kristus volá: pojď!
A rozkoš visí v dálkách
jak růží zahrady,
tam kvetou moje ráje
mystické záhady.
Je vetchá země stará,
kde chátrá lidský rod,
jsou barvy vyprchalé
všech květů, duhy vod.
Však v sladkém vytržení
já slyším hymny hvězd,
zřím bílé chorovody
se vzhůru v slunci nést. –
Je duši mojí chladno
pod země klimatem,
je cizí prostřed tvorů,
je těla zajatcem.
Mně úzko nevýslovně,
chci křídla rozpjat ven,
a obrodit se smrtí
na věky svoboden.