Jen z čisté, ryzí lásky všecko,
nekupčím, neprodávám;
vlast naivně miluji jak děcko,
vše, co mám, vše ji dávám.
Ji vidět posléz vítězkyní,
jak Simeon rád zemru;
ať ona skví se „Svoje“ nyní,
já zůstávat chci v temnu.
Ať ona jen má všecku slávu
a moc a obdiv světa;
mně stačí, v klín ji složit hlavu,
nad mým-li hrobem zkvétá.
Co jsem, to vše jí zasvěcuji
a má je bolest její;
ať rány, jež jí zasazují,
v mém těle krvácejí!
A proto stálá hořkost ve mně,
že pořád ještě není,
čím měla být ta drahá země,
ráj český po vzkříšení!