Ztich skřivan v nebi – k zemi hluše padnul
jak zhaslý meteor;
pád v klasů moře, kde květ charpy vadnul,
co snivý, modrý zor
mu otvírá vždy krůpěj rosy s chvěním
jak matka dítě políbením.
Jest ticho, jako když se perlí v číši,
zní píseň cikady;
srp ženců syčet kolem neuslyší,
klas padat na řady –
tak teskně šumět jeho výkřik němý,
než k druhým klesne mrtev k zemi!
Hle, ženci v dálce mízí pod chatami
a zašel poslední:
jsou nebe teď a země spolu samy:
klid svatý polední!
Zem k smrti unavena oddechla si,
blíž k srdci tiskne mrtvé klasy.
Mlh clona za horami v hloub se slila
i mráčků bledý trs,
jak matka nebesa se odhalila;
hle, slunce – bílý prs,
zkad života zdroj proudí se a dere:
zem otvírá rty tisíceré.