Ten pohled v duši se mi vrývá!
květ jeseně mi truchle kývá,
na stromech list jak ze zlata;
jak háje oranžové hoří
alejí řada k cestě připjata –
příroda poslední div tvoří.
To vzpomínek zář šla tu listy,
v nich slunce odlesk zahrál čistý
z těch žárů letních sálavých,
když jako láva přes ně stékal
a jako míza hořel v nich
a v rudý květ se vylít čekal.
A nad vším mlha rozprostřena,
v obzorech dálných podepřena,
jak rakve víko zvednuté
na chvíli ještě rozloučení:
nejprudší v duši pohnuté
poslední je to okamžení.