Zpěv slyším! Píseň dojemná a tklivá
hřmí jako bouře a zas sténá snivá –
tak vzdychá listí v podvečerním tichu,
kdy rosa padá květům do kalichu,
a měsíc z moře stínů vstává zvolna...
Já chvím se; bolesť divná, neodolná
v mé oko smutné vábí hořké slze,
cos tísní mě, a jako v šeré mlze
dnů zašlých, na něž vzpomínáme rádi,
přede mnou táhne pomalu jich řada –
ó kouzlo písně! jak v mé nitro padá,
mně jest, jak volalo by z ní mé mládí.