V šeříku květech Praha zaplanula,
proud vůně jak by ulicemi tek;
jak loď je v jeho moři utonulá,
zřít hrot jen štítů, věží, věžiček.
Milostný obraz ztraceného ráje,
jenž z hlubin zapomenutí se zved';
duch zatrne, se teskně obávaje,
by nezmizel jak luzný přelud hned.
Tak zlíbezněla, zas je ti víc dražší
a srdce tvoje k sobě přiková;
milenky obraz, před tebou se vznáší,
jíž nelze nikdy zradit, taková!
A z kaplí utajených slyšíš zpěvy,
jež Nepomuka slaví, symbol náš;
neb nesmrtelnost řeči tvé ti jeví,
jíž, dojat, provždy věrnost přisaháš!