Juž v tichých vodách pluji,
má vesla leží v lodi;
ať jde, kam Bůh ji vodí,
skráň opřen, nevesluji.
V ní dumy mdle se snují,
jak ticho kol je rodí;
bouř víc mě neodhodí,
juž břehy prozařují.
K nim bílá lampa v přídi
své žhavé světlo řídí
a táhne loď mou v před;
jak popel sype stíny
zpět za mne nad hlubiny,
bych tam se neohléd’.