Juž kolébkou se stalo srdce mé,
tam krásné dítě vroucně kolébám;
co, Betleme, kdys ty, já nyní mám,
ne kříž, ne smrt je víc mi odejme.
Jak toho pomním, hruď se dme
a nitro plá jak ponořený chrám
pryč s hluku světa k duše hlubinám,
kam v bouřích utajeni sejdeme.
Zde žít chci nepoznaný eremit,
ni květů vilný dech, ni slunce svit
mne nemůže víc odtud vyvábit.
Ať šeptá noc, ať žitím hřímá den,
zde zůstat chci a nevyjdu víc ven,
zde v svatých visích v sobě ponořen.