Ej, slovanská ožívá Praha dnes,
je veselo u srdce, bratři!
ne hosti jen, doma jste, každý věz,
co naše, vám po lásce patří.
Ó, jak se teď ruce nám stiskly v ráz
a v očích jak plameny blesklo!
Ta hodina spojila vroucně nás,
nám po které dávno se stesklo.
Jsme rodní přec, z Mateře jedné plod,
a různo jsme chodili dlouho;
je slavný den dneska, jak Boží hod,
neb splněna’s, vysněná touho!
Druh o druha opřeni, půjdem teď
v ty Evropy budoucí děje,
a je-li to Osud náš, v boji zeď
a jediný prapor nám věje. –
My na srdce tisknem vás vroucně tak
a v budoucnost snové nám letí,
svou slávu zříme růst’ do oblak...
Nuž, zdrávi nám, Slavie děti!