Advent už křídla dumavá kloní;
Vánoce! vzduchem sladce to zvoní,
jak by se na všem zářivý jas
zachyt’ a třás:
pod šedin stříbrem vzpomínkou zlatou,
na květu mládí touhou zas vzňatou,
na vrásce klidem, úsměvem tu
na svěžím rtu.
Jenom má duše v stínu se brodí
podobna v bouři bloudící lodi,
na stěžni, ráhnu visí jí mrak,
v slzách mám zrak.
S oltáře září jesličky ke mně,
vidím je v slzách zamžené jemně,
kam Bůh se sklonil: sladká to zvěst,
jak dobrý jest!
Přikleknu blíže ve stínu skrytý,
počkám tu chvíli, přemožen city,
v jesličky – v srdce plničké tuch,
sejde-li Bůh!