Bílé holubice
vypuštěné v svět,
cudnosti své květ
kam se vracejíce
odnášíte zpět?
Bledé roznícením,
zapálený zor,
kam až za obzor
noříte se sněním
jako duchů sbor?
Spálené rty žárem,
který jako vzdech
žhavě z hloubi šleh’,
mystickým kde varem
srdce v plamenech.
Tam se Bůh váš sklání
nad tou obětí,
s kříže rozpjetí
vyňal obé dlaní
k tomu objetí.
A v té sladké chvíli
jak vám září líc,
z vašich zřítelnic
kane plamen bílý
jak vosk mešních svic.
Jako věčná řeka
musí duší hřmět
visionů svět! –
U těch břehů čeká,
nechce se jí zpět!