Zlaté hvězdy v dál se nebem rojí,
stkvoucí nebes bílé kamelie;
s nich se v kalich noci záře lije,
ani jeden paprsk v duši moji.
Vonné květy, co jich roste v lese
a co v ňadrech stráním na úbočí!
vůni cítíš, kam tvá noha vkročí,
ale srdce tvého nedotkne se.
Jenom někdy! v snění sladké chvíli
neznámého cos se nitrem třese,
jak když těžké křídlo pozvedne se
k světlu, k vůni – ale nemá síly.
Touha! jest to jako v smutné báji:
kouzlem padá křídlo bez ozvěny;
v mrtvé ticho ňader ozářeny,
slze hvězdami jen zapadají.