Jen paprsk jediný, a země zkvete v ráz;
co v ňadrech její panenských spí puků,
ty zvonky svými propletou jí vlas;
i kosa zavolá v stín starých buků,
kde perlami mu zkrášlí měkké hnízdo zas;
v hvizd jeho táhlý zazní tklivé: „kuku“,
jež čítat bude v snění milujících hlas;
nechť v srdci vzplane jdoucím v ruce ruku
jen paprsk jediný.
Proč náhle zachvěla se duše moje as
a otevírá zvolna v srdce tluku
svůj kalich, poslední kde sen juž dávno zhas?
v tom chvějícím se zvuku
to čísi ret jak v prosbě by se vroucně třás:
jen paprsk jediný!