Je ticho kolem – v dálce kos zpívá;
jak mluví k duši ta píseň tklivá –
je mi tak divně, jak z dávných let
kdos by mne volal v náruč svou zpět;
jak když se někdo v ňádro mé dívá,
ztraceným touhám do hrobu kývá;
slyším jich volný, krouživý let,
s křídel jim padá za květem květ.
Pod nimi jak by v duši cos vřelo,
marně tu skrývám v dlani své čelo,
cítím, cos roste, bouří tam splývá. –
Je ticho kolem – zmlknul kos v mechu;
jen v ňadru, Matko, v bouřlivém echu
píseň svou Tobě duše má zpívá.