Je lehko mi, ach, s Bohem všemu říci,
vše má svůj těžký stín,
já hleděl v jiné slunce skvící,
duch můj jím opil se jak ohněm vín.
Já krásu ssál, teď hořkost na rtech cítím,
to ze všeho co podává mi zem;
jen jedna láska zahořela žitím
a každá jiná vzdálila se v něm.
Tvé jaro, země, s zelení tou svěží,
ó růže léta, žár jež barví v nach,
ó hrozny podzimu, jež réva věží,
jde zima za vámi a hrobů pach!
Vy zpěvy skřivánčí tam v slunci jase
a písně slavičí, jež milujete šer,
ach, nepřezníte těch, jichž ozývá se
v mém nitru ohlas jiných sfer.
Ó moře nekonečné, přes tvé hráze
se rozlévá má slast, jíž nezměřím,
vším žitím nevykoupil jsem si draze
ach, blaženost tu, o níž sním.