JDOU LEDY!

Ó Vltavo, jak zklamala's mou pýchu, sen o tvé síle utopií byl; tvá krotkost dnes jak cizincům je k smíchu, až v hloub jsem jeho osten pocítil!

Jak jinší bývala's, ej, tisíckráte, já čekal, tvojí slávy dychtiv zas, že zkrušíš ledové své pouto klaté jak dřív, kdy celý kraj se v děsu třás'.

Kdy břehy před tvým krčily se vztekem, že přes ně stříkal hněv tvých vln a pěn, a spousty ker jak hory s divým jekem, nepřátel stádo, hnala's z země ven.

Kdy rvala's vlastní půdu, domy, boudy a metala's je po nich jak déšť střel, kdy protáhla's své ocelové oudy jak lvice k skoku tam, kde jez se tměl.

Kdy pilíře svých mostů jala's v pěsti jak Samson, že se hroutily v tvůj klín, a poplach zvonů, rány děl, tvé zvěsti, tě předbíhaly hrůzou do krajin.

Kdy strážné ohně s břehů plápolaly a zvyšovaly tvoji velebnost – – tak's žila v nás, tak my tě milovali a s hněvem tvým i porob vztek náš rost'.

Pak byla's svobodna; však jenom zvolna se konejšila hříva zas pěn tvých, až pod blankytem, azurová do dna, jsi zazářila v slunce paprscích.

Však dnes! kde jaký zápas? hodný reka? kde řev tvůj? i tvé mosty tají škleb; jak říček, struh tvá vlna kalná stéká, hle, břehu diváctvo – je bez pochleb!

Jdou ledy! jaké heslo jindy sluchu! zrak zraku ptá se dnes: to Vltava? ten přerod lenivý a beze vzruchu, ten matný proud, ta voda špinavá?! – –

To je ten národ, myslím, historie? to je můj národ, kdys, co muž, to rek? jenž z milosti dnes nepřátel jen žije, kde právo má, je samý ústupek?!

Proč's Bože, milost nedal lidu svému, svobody dobýt vztekle v krvi ran? když otevřel's hrob Vzkříšenému, by za ni zápasil, mřít odhodlán?! – –

Jdou ledy! kde to heslo ryčné prve? zrak zraku ptá se: naše Vltava?! – Ej, Volnost! co je bez zápasu krve? proud mdlý, náš život – voda špinavá!