Jakoby zázrakem, sotva se věřit chce, Praha je přes noc zahradou ráje, pohádkou z noci je jedné a tisíce a v jitřním slunci perlami hraje
na každém lupení, stvolu a větvičce. Petřín, hle, Letná a s nimi je Kinských sad perlový vínek na její skráni; Praha je nevěsta, vyšlá teď ze komnat,
zardělá krásou nad Zoři ranní, v slunce se obléká královský za brokát. Samé je úsměvy, bez vrásky obličej, s blankytu šlářem, po níž jenž splývá;
Vltava svobodna, na jejím klíně, ej, kouzelnou harfou šumí a zpívá života píseň jak jarní svou epopej. Fauni ze slují vyběhli do ulic,
omládlí, krásní, dychtiví lásky; vášnivé ohně jim šlehají z zřítelnic, s thyrsy kde tančí bakchantky – krásky, touhy jimž nadýchly kouzelný růměn v líc.
Elektrik dráty zní hudbou jim kastanět, sirény fabrik, parníků huky zpíjejí života mízou, jež žene v květ; tisíců spěchy tepny jsou ruky,
dmuté jak ňader jsou, upiatých ve korset. Tajemnou symfonij jako bys slyšel znít z vlnění množství v halucinaci, moře jak v přílivu, v odlivu v břehy bít,
v peřeje jehož zlatí jak ptáci kříže se shlížejí s věžových pyramid. Sion a Hradčany, vroubené zelení, v myrtovém vínku, užaslé zraky,
nad Prahy krásou se roztřásly v nadšení; prejzové střechy, planoucí máky, tlumy jsou družiček v lomenic třepení. Mládím to, svěžestí burácí se všech stran,
a z rána kypí k večeru dlouze, blankyt kdy, zlatými hvězdami vyšíván, vybízí srdce k lásce a touze a město promění v čarovný hvězdostan.
Do sadů fauni se kradou zpět z ulice, za nimi krásky zvolna se tratí, v stromech to nad nimi tajemně šepoce, v pohádku lásky život se zvrátí,
jak v kůru do kmenů vrývá se do srdce. Slavičí plesy zní dojatě ze křovin, hlava se vroucně ke hlavě kloní, zvonů jak večerní Angelus v sladký stín
na rtech tu první pocely zvoní, rozkvetlých ze srdcí vůně vlá do výšin! – – Jakoby zázrakem, sotva se věřit chce, Praha je přes noc zahradou ráje,
pohádkou z noci je jedné a tisíce; v jitřním, hle, slunci perlami hraje na ňadrech Evropy nádherná kytice!
Cookies on Poetry Cove