Květ jara kouzlem rozvírá se
pod slunce plamenem,
ó ještě mžik a v sladkém zase,
co zdálo se ti snem,
jest naplněno luzným čarem:
kraj všechen zadýchá tě jarem.
Už holé stromů ratolesti
se smějí zelení
tu v alejích i na bezcestí;
to trní v křemení,
jež nahýbá se nad roklemi,
květ kryje jako peřejemi.
Zpit štěstím skřivan létne z polí,
žár nebes nabírá
v své zpěvy, které v perly drolí
nad hloubí vesmíra;
tak sladce ani nevyzvání
zvon velkonoční k zmrtvýchvstání.
A srdci je tak dětsky mladě,
jak nežilo by posavad,
jak nikdy o bolu a zradě
by nevědělo snad;
a život, pod nímž mřelo v pláči,
dnes nad hrobu mír jest mu sladší.
Přes rýhy vrásek úsměv šlehne
a srdcem naděje,
sen lásky zlatý v duši sehne,
jej dosnít ještě chvíle je;
nech přes oči jen slzy svézti:
tam vnitř, tam cos chce ještě kvésti.