Zde nikdy nepoznám té Lásky taje,
tu sladkost srdce, z něhož vytryskla;
mdlý touhou svojí klekám přemítaje
tu, kde se mezi námi ztajila.
Tak blízko bije ve zázračném tluku,
závojem bílým k duši proniká,
svým tajemstvím mou prodlužuje muku
a zvětšuje mou kletbu hříšníka.
Víc nelze zřít! lem symbolické řízy
bolesti nelze prudce zachytit,
vše v mysteriu pohříženo mizí,
jak v slunce západu dne bílý svit.
Moc’ vrhnouti se k svatým nohám v pláči,
růst vidět v očích milosrdenství,
plát úsměv, v němž se odpuštění zračí
a otvírá se ráje království!
V té víře smrt, ó kterak rozkošná je,
tma hrobu touhy mojí nezděsí,
má síla bázní těla více zraje,
se vnořit k věčna hloubi přeje si.
Až zhasne dne svit bílý v očích těla,
má duše v jaké světy prohlédne,
kde Kristus ruce vzpiaty – záře skvělá –
jak dítě z kolébky ji pozvedne.