Ta rána vždy se jitří znova, znova,
ta bolest sladká touhou krvácí,
můj krok se k Tvému stánku navrací,
a vroucně vzývají Tě moje slova.
Mne okouzluje bělost liliová,
s níž každý stín se z duše vytrácí,
a citů vroucích sladkou vibrací
mé srdce jato v pouta démantová.
Tvůj! chtěl bych láskou Tebe obsáhnouti,
své ruce v ekstasi kol Tebe pnouti
a v Tobě sebe navždy pochovat.
Být řekou, která ústí ve Tvé moře,
být květem, který u Tvých nohou hoře,
by zvednut na Tvém srdci zdlouha vad’.