To tajemství, ó kdo je pojme celé,
ten zázrak jeho milosrdenství,
když blížím se a noha má se chví
v mystickém přítmí kaple sešeřelé.
A jenom tabernaklu lampa kmitá,
jak příval krve zmítá světlo v ní;
ne, posud není pozdě, Pán tvůj bdí,
tu čeká zbloudilých a neodmítá.
A nedá zřít mi hrůzu dávných hříchů,
tím šerem jak mě vlídně zahalil
a oči slzami mně zakalil,
bych nezřel, jak se ke mně blíží v tichu.
Já cítil, jak se ke mně vlídně sklonil,
jak bratrsky mě ve své lokte jal,
bych vinu svou mu v ucho vyšeptal,
ran zotvíral Svých a krev na mne ronil.
V té chvíli pohnuté až k sešílení
když na mě oltářní svit lampy pad’,
šat nevinnosti dětský na mne klad’
zázrakem skrytým v svatém rozhřešení.